Ahoj holoto milá. Byl to hezký rok. Tedy tím myslím tady u nás na ranči. Tam venku…, no, to se mi nechce moc komentovat. Svět se zbláznil, lidé blbnou a jsou taženi mediálními nesmysly a uměle vyvolávaným strachem. Můj vrozený sklon k rebeliím, undergroundu, vzpourám a neposlušnosti, mi stále více našeptává, jak důležité je vytvářet komunity přátel a nevšímat si všech těch dobových tanců okolo nás. 

Barunka sází všude kudy chodí a pak to takhle vypadá

Nedávno jsem četl úžasnou esej o dobách, kdy mořští tuláci a korzáři 18. století vytvořili komunitu obepínající téměř celou zeměkouli. Všude existovaly ostrovy a ostrůvky, sloužící jako tajná útočiště, kde pirátské lodě mohly nabrat zásoby vody, proviant, měnit kořist za jiné zboží, či různé nezbytnosti. Nebo se jen na chvíli zastavit, naslouchat muzice a veselému křepčení bílých, rudých či černých holek, zkrátka odpočívat před další výpravou. Na všech těchto místech žila jakási mini-společenstva lidí, vědomě mimo zákon, dodržující zákony vlastní, odhodlaných či donucených být šťastní a veselí, bez ohledu na to, co se děje v ostatních částech světa. 

A tak i já, když kamarádi vzdychají, že si tu žijeme jako v ráji, jim navrhuji to samé: „Najděte si ostrov. Odpojte se od televize, zpráv, reklam, antisociálních sítí a prchněte na venkov. Pronajměte si kousek země, nastěhujte se do maringotky, obsaďte zchátralý domeček po babičce a ztraťte se v divočině.“ Vždyť nejčistším představitelem všech svobodných životních radostí je venkovan, nebo alespoň člověk žijící v přírodě. Pro Velkého bratra a veškerou vrchnost je venkovan a jeho zmizení z dohledu daleko víc zničující než jakákoli revoluce, či politická idea. A tak i já neskromně doufám, že jsme pro vás občas, alespoň na chvíli, takovým ostrovem, kam můžete dorazit, když potřebujete načerpat vodu a proviant. Však si také určitě vzpomenete, že když k nám přijedete nejčastěji říkám: „Hlavně si udělejte pohodičku.“

Letos je to u nás na pastvinách samá zrzavá holčička

Jaký byl rok 2022
Každoročně na podzim touto dobou už hodně bručím. Nejde jen o únavu, ale spíše o lehkou bezradnost z toho, že ač se snažím každého něco naučit, někdy se dostaví pocit, že mi to nejde. Opakuji stále dokola stejné věci, stejným lidem. Týdny, měsíce a někdy i roky bez viditelného zlepšení. To mě pak nutí přemýšlet buď o vlastním selhání, či odchodu z oboru. Vzpomínám pak na Margaret, ženu Toma Dorrance, která říkala, jak Tom vždy dorazil domů z jízdárny a zdrceně si mumlal: „To nemá žádnou cenu. Já jim to říkám stále dokola a oni to vůbec neslyší.“ Kdysi jsem se na toto téma bavil s doktorem Zálišem. Když jsem si povzdechl: „Já snad učím a píšu jen pro dvacet lidí. Víc jich nevnímá.“ Odpověděl mi: „To se máš Václave. Já jich mám tak pět, možná šest.“

Ale pak, když si v zimě odpočinu tak si uvědomím, že je to vlastně jinak nejde, že je to tak asi v pořádku, že to tak má být.

Letos se mi zdá, že je něco trochu jinak. Zaznamenal jsem množství jezdců, kteří se konečně prokousali přes školu pomůcek. (Říkám tomu mateřská školka, pamatujete?) Uf, jak úlevné. Dva nebo tři jezdci se dokonce blíží k nácviku piafy, což jsem neočekával, že se mi vůbec povede. I těch pár světýlek v tunelu mi tak nějak letos udělalo dobře a tohle mi stačí k pocitu, nejíst tu zadarmo chleba, jak psal Josef Kainar. 

Možná mi také pomohlo i to, že jsem před rokem požádal paní doktorku Alexandru Vosátkovou (čínská medicína) o pomoc. Ptáte se s čím? Jak neztrácet během výuky energii. Jak s ní zbytečně neplýtvat. 
„Když učíš stojíš pevně nohama na zemi? Jsi sám v sobě, nebo s tím člověkem na koni?“ byla její první otázka. Když jsem nad tím chvíli přemýšlel uvědomil jsem si, jak mě po třech hodinách výuky bolí svaly po celém těle. Jako kdybych sám jezdil. 
„V tom je ten zakopaný pes, Václave,“ řekla mi. „Když to na tebe přijde tak se vyzuj a uč bos. A nejlépe na kamíncích, ať víš, že máš stát nohama na zemi a být v sobě. Nelze všechno vyřešit za ně. Můžeš jim ukázat dveře, ale projít musí sami až budou připraveni. Pokud se jim tam nechce, není to tvoje vinna.“ Takže, kdybych se vám někdy na jízdárně zul tak věřte, že mi nehráblo z vašeho snažení, ale že se stále učím být sám v sobě a šetřit si energii.

Zkrátka, abych to shrnul. Nevím proč, ale letos cítím větší posun u mnoha jezdců a také míň bručím. (Tedy, alespoň doufám.) Něco bylo letos jinak a lépe. Možná je to také způsobené tím, že jste v minulé dekádě byli většinou zavření doma a měli víc času na své koně. Možná. Nebo přišlo i nějaké zklidnění, nevím. Nebo je to nějaké kouzlo.

Červnový seminář
Abych nezapomněl. Musím ještě napsat, že dlužím velké poděkování každému, kdo k nám dorazil 25. června. Jak asi víte, organizovali jsme malý kurz, či setkání chcete-li, s názvem Seminář na obnovu pomalého žití. Uznávám, že název byl trochu matoucí, ale když se podíváte na fotografii níže, kde moji kamarádi namísto usilovného tréninku svých neukázněných koní popíjeli kafíčko, myslím že jsme se tak daleko neodchýlili od zadání.

Kamarádi jsou fajn. Vždy vymyslí nějakou blbost.

V jednu chvíli jsem u naší malé jízdárny napočítal asi 130 diváků. Pršelo jako z konve, všude bylo bláto, ale nic z toho kupodivu nepokazilo tu hezkou atmosféru. Petra Beránková, mladá trenérka sídlící na Mořině u Prahy měla velkou trému, ale snad se mi podařilo vám ji představit v dobrém světle. Mám ji rád a odvádí skvělou práci. 
A také jsem znovu musel obdivovat svou ženu Báru, která skrz malé okénko od nás z kuchyně všechnu tu holotu nakrmila. A myslím, že dobře. Mňam. Bylo fajn zase vidět nějaké známé tváře a trochu si poplkat.

Škola
Určitě se ještě musím zmínit o prvním ročníku naší chovatelsko-jezdecké školy, který je za námi. Celá myšlenka vznikla tak, že jsem si stěžoval jednomu kamarádovi, že bych rád některé jezdecké věci vysvětlil do větší hloubky, ale nedostatek času většinou svádí k jakési povrchnosti. „Tak udělej školu a je to.“ Uf, ten nápad se mi začal líbit. Vzpomněl jsem si na školu Mikea Bridgese, kterou jsme navštívili ve Státech, kde byl se svými žáky přes osm let. A tak uzrála myšlenka dát dohromady partu lidí, kteří se sejdou každý rok a budeme postupovat pomalu s důrazem na detaily. Mělo jít jen o malou jezdeckou akademii. Pak mi všichni ti, kterých jsem se ptal na názor začali říkat: „A co krmení, kopyta, pastviny…?“ A tak jsme dali dohromady jezdeckou a chovatelskou školu.

Začali jsme v květnu s první partou a vůbec jsem netušil, jak to dopadne. Už jen naplánovat předměty skoro nešlo. Vždyť například tak těžký obor jako je Fyziologie tréninku sportovního koně mi ve škole zabral dva perné roky. Jak to všechno vtěsnat do pár hodin? No, nakonec to dopadlo a mám z toho hezký pocit. Probrali jsme vývoj jezdectví z hlediska historie, ukázali si všechny důležité knihy od 15. století, rozebrali akademickou škálu přípravy koně, veterinární alternativu učila úžasná MVDr. Adriana Szemánová, hledali patogenní zóny ve stáji, probrali úpravu kopyt, správný výběr sedla, fyziologii tréninku, míchali jsme lektvary, stavěli ohrady, počítali krmnou dávku, a ještě pár dalších věcí. Když na to teď myslím, tak mi připadá, že po týdnu musela všechny bolet hlava. Odezvy od všech byly velmi vřelé, a tak se mi ulevilo. Abych nelhal tak jedna jediná účastnice, velmi mladá slečna mi napsala, že jsem arogantní idiot, že byla celý týden ze mě ve stresu, a navíc ji štvalo, že jsem měl na všechno jiný názor než ona. Na důkaz pravdivosti svých teorií mi poslala fotografii svého koně. Asi jako potvrzení, že žije. Nevím. Chvilku mě to mrzelo a přemýšlel jsem, že bych se rád omluvil, ale pak jsem si zase říkal, že vlastně nevím za co, což ale právě potvrzuje to, že jsem arogantní idiot. Nu což.

Všichni ostatní potvrdili dále nástup do druhého ročníku a už se pomalu začínám těšit, jak je bude opět bolet hlava. 
Pro prvňáčky moc míst nebude – v příštím roce pouze jeden týden.

Nezbývá než poděkovat za důvěru, kterou ve mně vkládáte. Věřte, i když to někdy tak nevypadá, že jsem za ni velmi vděčný.

Co že se nepovedlo?
Něco ano, přiznám se rovnou. Nezvládl jsem znovu začít vydávat časopis Horseman. Vše je sice skoro připravené, články téměř napsané. Zastavila mne tiskárna. Zdražení tisku od posledního čísla je snad desetinásobné, náš papír také není k dispozici, a tak jsem po poslední návštěvě tiskárny nevěděl co dál. Buď snížit kvalitu tisku i papíru a zaplatit alespoň náklady, nebo trvat nadále na kvalitě a být opět v červených číslech. Navíc mám připravené dvě knihy k vydání, které když vydám nebudeme mít na časopis, když vydám časopis nebude na tisk knih. Nejde zde o nějaká malá čísla, to bych nevzdychal, ale spíše o statisíce. Podle mých odhadů bude muset brzo stát běžná kniha přes 700 Kč, jinak se nezaplatí.

Věřím jako vždy, že se s tím nějak přes zimu popereme. Letos do konce roku to však již nestihnu, za což se všem našim věrným čtenářům omlouvám.

Držte se tam venku a nezapomeňte, že je nejdůležitější vytvářet komunity přátel ať už vás spojují koně, nebo třeba jen dobré jídlo a pití.