Len (Linum usitatissimum). Rostlina s krásnými modrými kvítky patří do české krajiny již více než pět tisíc let. Tmavá malá semínka jsou považována za super zdravá. Odpradávna se olej používal u zvířat i lidí k prevenci či léčbě velkého množství chorob. Pomáhá při kožních onemocněních (například velké úspěchy slaví v posledních letech při léčbě tzv. letních vyrážek), zvyšuje pružnost šlach (v dostihových stájích o tom vědí svoje), podporuje pohyblivost kloubů, průchodnost cév a pomáhá i při léčbě artritidy. Dalo by se říci – celkem zázrak z české přírody, srovnatelný snad jen s konopím.
Tou nejdůležitější složkou lněného semínka jsou omega-3 mastné kyseliny, omega-6 mastné kyseliny (zastoupené zde zhruba ve stejném poměru jako v trávě 4 : 1) a velké množství lignanů – rostlinných estrogenů. Obsahuje
také nezanedbatelné množství vitaminů a minerálních látek.

V čem je tedy problém?
Někteří autoři uvádějí, že len je jedovatý a neměl by se krmit v žádné další formě, pokud nebude náležitě upraven (Dr. Deb Bennett – americká odbornice na biomechaniku a výživu koní). Jiní autoři píšou, že len je důležitý, ale zkrmovat by se měl jen v omezeném množství (Dr. Eleanor Kellon, VMD, a Dr. Susan Evans), a další světoznámá odbornice na výživu koní Dr. Lydia Gray, VMD, jasně říká, že len je naprosto bezpečný a je možné ho zkrmovat v jakémkoli množství. Co odborník, to často názor.

Proč tedy ty lněné obavy?
Lněné semínko totiž přes své blahodárné účinky na organismus obsahuje i nezanedbatelné množství kyanogenních glykosidů (CGs): linamarin, linustatin, lotaustralin a neolinustatin, z nichž v trávicím systému působením beta-glukosidázy může vznikat toxická kyselina kyanovodíková (HCN), která může u savců negativně ovlivňovat dýchací, nervový a endokrinní systém. Z výživového hlediska je proto velmi důležitá degradace těchto látek.
Problém je trošku v tom, že jakmile začneme jakýmkoli způsobem upravovat množství kyanogenních glykosidů, bude tento proces velmi prodražovat všechny typy krmení se lněným semínkem.
Nejjednodušší variantou je ponechat lněné semínko namočené a pak na mírném ohni do 80 °C nechat lehce probublávat. Kyanovodík je plyn a je velmi těkavý. Pokud překročíte bod varu, zničíte naopak omega-3 mastné kyseliny a řadu vitaminů, a celá procedura tak byla zbytečná.
Krmení celého lněného semínka není považováno u koní za dobrý nápad. Pokud budete chtít udělat pokus, vložte do šálku se lžičkou semínka trošku octa nebo mléka a nechte to tak. Vraťte se asi za hodinu a uvidíte gel, který se začal tvořit. Toto se pravděpodobně začne dít uvnitř koně.
Obsah HCN není u lněného semínka ojedinělý. Len obsahuje 200–300 mg/kg, ale také jetel plazivý (Trifolium repens L.) v píci má 100–800 mg/kg, fazol měsíční (Phaseolus lunatus L.) má v bobech dokonce 100–4000 mg/kg. V Evropě se v současné době pracuje na intenzivním šlechtění lnů s nižším obsahem HCN a s vysokým obsahem olejové kyseliny.
V posledních letech bylo zaznamenáno několik případů chronické intoxikace u koní krmených tepelně neupraveným lněným semínkem ve vyšších dávkách. Občas se setkáte s nabídkou lněného oleje jako přídavku do krmiva. Problém je zde stejný, navíc pokud olej není čerstvý a není uchován v ledničce, což většina výrobců ani nemá uvedeno v návodech, ztrácí již během 10 dnů svoji výživovou hodnotu a obsah mastných kyselin jde prudce dolů. V současné době se pracuje na systému uchování těchto výživově nejhodnotnějších látek i v běžných podmínkách. Pokud se to podaří, výsledný produkt opět nebude nic levného.
V extrudovaném lněném semínku nedochází k uvolnění HCN. A může se opět stát, že ke štěpení glykosidů dojde až ve střevě, působením mikroflóry.
Rozhodujícím toxickým účinkem může být pak několik věcí najednou: zábrana buněčného dýchání, zasaženy jsou některé enzymy a následné biochemické pochody. Postižena mohou být místa, jako je mozek či srdce.
Počátečními projevy otravy jsou tedy intenzivnější dýchání, periferní znecitlivění, ztráta rovnováhy, dýchací obtíže.
Zvýšený přísun kyanogenních glykosidů také velmi nepříznivě ovlivňuje hladinu selenu v krvi a zvyšuje náchylnost mláďat k nutriční myopatii. (Stejný problém najdete často i při nadměrném zkrmování jetele.)
Obecně se v literatuře uvádí číslo 2–2,4 mg HCN na kg hmotnosti zvířete jako hraniční hodnota, kdy je již předpoklad intoxikace organismu.
V praxi by to znamenalo, že zkrmíte najednou asi 3 kg lněného semínka, což se při dnešních cenách tohoto produktu samozřejmě nepředpokládá. Přesto, při dlouhodobějším podávání mohou nastat některé komplikace v organismu, které si později nebudete spojovat s přebytkem glykosidů.
Naši dědečkové nějakou zvláštní intuicí, bez velkých laboratorních vymožeností, věděli, že lněné semínko je potřeba před podáním do krmiva zbavit kyanogenních glykosidů. Je podivné, že výrobci lněných olejů či extruzí s možností jakýchkoli laboratorních zkoušek nic podobného nedoporučují. Zkrátka, když to lidé chtějí kupovat, my to vyrobíme.
Ještě v sedmdesátých letech jste téměř v každé stáji viděli hrnec na lněné semínko. Dnes vidíte často pouze křiklavě barevné obaly od všelijakých lněných výrobků.
Lněné semínko je tak výborný krmivářský doplněk, že určitě stojí za to, čas od času ho do krmení přidávat. Zejména v zimním období, kdy těžko jinak koním nahradíte omega-3 mastnou kyselinu. Přesto i zde platí – jako ostatně vždy u krmení koní – méně je někdy více.

Použitá literatura:
Tewe, O. O. – Iyayi, E. A.: Caanogenic glycosides, in: Cheeke, P. (ed.): Toxicants of plant origin, Vol. II. Glycosides. CRC Press, Boca Raton 1989, s. 43–60.
Kakes, P.: Properties and functions of the cyanogenic system in higher plants. Euphytica 48 (1), s. 25–43 (1990).
Davis, R. H.: Cyanogens, in: DʼMello, J. P. H. – Duffus, C. M. – Duffus, C. J. H. (eds.): Toxic substances in crop plants. Royal Soc. Chem. Press, Cambridge 1991, s. 202–225.
Kalač, P. – Míka, V.: Přirozené škodlivé látky v rostlinných krmivech. Ústav zemědělských a potravinářských informací, Praha 1997, 318 s.

Článek vyšel v Časopise HORSEMAN č. 8,  Autor Václav Bořánek