Existuje mnoho názorů na hackamore a způsob jeho použití. Je to pomůcka obestřená rouškou tajemství a jeho funkce pak hustou mlhou. Jak se z tak prostého konceptu stalo komplexní umění, je za hranicí chápání tradiční jezdecké veřejnosti. Pokusím se proto vnést do celé záhady trochu světla.
Lomené udidlo se na scénu dostavilo se značným zpožděním. Jak říkají vaqueros: „Přihnalo se společně s Brity.“ Do té doby to bylo hackamore v šikovných rukách, které při práci s mladými koňmi zajistilo na konci týdne výplatu. A pro většinu z nás není tajemstvím, že koně se obsedali daleko starší, a to nemluvím o dávné minulosti. Žádala si to nejen genetika, způsob a množství krmení, ale především náročnost každodenní práce na ranči. Starší plemena koní byla spíše těžšího typu, tím pádem dospívala později, a to nejen psychicky, ale i fyzicky. Kvalita píce, především v suchých oblastech, odrážela měnící se roční období a spolu s dlouhými zimami trávenými venku často i nezvratně ovlivnila vývoj a růst koní. Nebylo výjimkou, že koně dospívali až kolem pátého či šestého roku života. Co uvádí do rozpaků nejvíce koňomilů, jsou důvody schované za počátečním výcvikem koně s úplnou absencí udidla Když uvážíme, že udidlo (myšleno spade bit) je finálním výsledkem našeho snažení a že kůň se ve většině případů již na začátku seznámil s klasickým lomeným udidlem, proč se probůh v půlce cesty mořit s nějakým hackamore? Tu nejprostší odpověď dostanete přímo z koňské huby.

Změny
Jeden z konceptů, který živil a bez přestávky obhajoval použití hackamore, byl proměnlivý charakter koňské huby, především během let, kdy jsou zuby účastnící se výměny v přímém kontaktu s udidlem. Tento proces se přímo vztahuje k období, kdy kůň dosahuje čtvrtého až pátého roku života. Výměna zubů byla pro horsemana jasným milníkem, kdy měl jít z cesty matce přírodě a nedotýkat se citlivé, a potencionálně bolavé, huby koně. Bohužel, většina dnešních trenérů tento fakt ignoruje. Ti nejlepší z horsemanů vždy citlivě sledují koňské chování a pátrají po nejnepatrnějších náznacích, jež by jim ukázaly cestu a způsob jak po ní jít. Jen ti nejhorlivější z horsemanů vědí, že stav koňské huby je jedním z nejdůležitějších poselství, které jim kůň doručí.
Hackamore bylo pochopitelných řešením. Dalo horsemanům možnost pokračovat v práci s mladým koněm i během výměny zubů. S čím ale málokdo počítal, byly další výhody, které jim změna přinesla.

Výroba
Hackamore existují v mnoha velikostech, průměrech i materiálech. Přírodní materiál je nezbytností. Je přirozeně tvárný, dýchá a přizpůsobuje se tvaru a teplotě zvířete. Většina tradičních hackamore je vyrobena z pleteného rawhidu. Ty dobré jsou pletené okolo přírodního jádra, které může být vyrobené z kousku přetržené reaty, z krouceného, šitého nebo lepeného rawhidu, nebo z části opotřebovaného mecate z koňských žíní. Hackamore se splétají z osmi až třiceti dvou pramenů. Někdy se používají provázky z kůže, buď v kombinaci s rawhidem, nebo samostatně.
Velikost hackamore si zaslouží bližší pozornost. V podstatě existují tři typy pleteného hackamore. Hackamore, o kterém se zmiňuji, je pomůcka používaná na počátku výcviku koně. Na nose drží koni pomocí hangeru – jednoduché uzdy vyrobené z jemného proužku kůže, který se zavazuje na levé straně koňské hlavy. Používá se společně s mecate tradičně vyrobeným z koňských žíní. Toto hackamore se používá v rozmezí velikostí 1, 7/8 až 3/8 palce.

NEJCENNĚJŠÍM  PŘÍNOSEM HACKAMORE PRO TRÉNINKOVÝ PROCES JE TO, S JAKOU NEOBLOMNOSTÍ ODHALUJE NEDOSTATKY JEZDCE. 

Dalším bude, v zájmu přesné definice, malá varianta používaná ve fázi two rein – dvojího uzdění, většinou ve velikosti 1/4 až 5/16 palce. Používá se s tenkým mecate a v kombinaci s pákovým uzděním. Třetí pomůckou, často zaměňovanou za hackamore, je ještě tenčí underbridle bosal – poduzdový bosal, používaný s krátkým mecate, jež slouží jen jako vodítko u hotového bridle horse. Je velice delikátní, často jen 1/4 palce tlusté. Musí přesně sedět pod uzdou. Slouží nejen jako vodítko, ale především jako znamení úcty prokazované koni s dokončeným výcvikem.
To „pravé hackamore“, o kterém je tu řeč, je to největší ze zmíněných.

Uchem jehly
Nejspíše se vám nikdy nepodaří protáhnout velblouda uchem jehly, ale vaqueros jím úspěšně projeli na svém koni. Dokázali koně citlivě proplést skrz širokou škálu náročných manévrů. Jezdec s hackamore nevláčí koně za nos. Daleko spíše umísťuje hackamore do pozic a povzbuzuje svého koně, aby ochotně udržoval postavení těla, které odpovídá těmto pozicím. Fáze ježdění na hackamore je pravděpodobně nejriskantnější částí celé hry. To, jak nakládá jezdec se svým koněm na hackamore, může do budoucna kriticky ovlivnit citlivost koně. Pokud ho používám nesprávně, nebo ho zneužívám, kůň se rychle naučí „utíkat skrz hackamore“.
Tvrdá ruka společně s nejednoznačnými pomůckami rychle znecitliví koně a může definitivně zničit koňský respekt k tak základním povelům, jako je stop nebo pouhé zpomalení. Jakmile se kůň naučí ignorovat jezdcovy pomůcky rukou na hackamore, ztratil tak i úplný základ pro budoucí výcvik, který se často nedá získat zpět. Nasazením hackamore dáváme mnohé v sázku a dobří horsemani znají a obdivují specifika této jezdecké pomůcky.

Aby dobře padnul
Hackamore by mělo pohodlně padnout na nos. Asi tak jako kvalitní klobouk na lidskou hlavu. Nepříliš těsně a nepříliš volně. Mělo by být docela měkké, přesto do určité míry udržující pevnost a tvar. Příliš měkké hackamore ztrácí strukturu a rovnováhu. Naopak příliš tuhé je ostrou a nesrozumitelnou pomůckou s extrémním tlakem na malou plochu. Výsledkem je zvýšená citlivost až bolestivost. Typickým důsledkem bolesti je ztráta pozornosti. Kůň se tak soustředí na bolest nebo podráždění, že opomine jemnější pomůcky, které mu jezdec nabízí.
Jak jsem již zmínila, hackamore se používá dohromady s mecate. Jejich kombinace by měla mít správnou váhu a citlivost. Korektní uvázání mecate pomáhá upravit velikost hackamore na koňské hlavě tak, aby viselo ve správném úhlu a uvolňovalo tlak v pravé chvíli.

Odhalení kvality horsemanshipu
Co většina jezdců s dobrou rukou brzy pochopí, je prostý fakt, že existují manévry a cvičení, ke kterým se kůň na lomeném udidle dá donutit, zatímco na hackamore je kůň musí pochopit. Nejcennějším přínosem hackamore pro tréninkový proces je to, s jakou neoblomností odhaluje nedostatky jezdce. Nemnozí správně porozumí tomuto principu a pochopí jej. Při použití hackamore je podstatné, aby jezdec věnoval velkou pozornost přípravě každého cviku a také přesnosti udílených pomůcek. Pozice těla, rozložení váhy, načasování a cit musí být perfektní, aby koni pomohly správně chápat základní pomůcky jezdce.
Samotný signál do hackamore je tak jemný, že kůň hledá doplňující pomůcky jezdcovy holeně, váhy a pozice těla, které mu signál potvrdí před tím, než zareaguje. Pokud je jezdec mimo postavení, nebo používá nejednotné pomůcky, kůň brzy ztratí důvěru v signál z hackamore. Bude zmatený a nejistý. Tato jedinečná charakteristika hackamore je jeho největším přínosem jezdeckému umění. Jeho použití vyžaduje vysokou úroveň horsemanshipu. Jezdec musí znát a chápat všechny vedlejší pomůcky, které mu umožní správně sestavit koně před tím, než vůbec dojde k jeho použití. Hackamore je klíčovou fází, která cvičí a posiluje koncept v samotném jezdci. Jezdec musí pochopit, že jeho povinností je naučit koně reagovat na signál. Je nanejvýš důležité, aby jezdec dokázal připravit, načasovat a použít své pomůcky, a to vždy stejným způsobem.

Zvířecí přirozenost
Hackamore nám dává zažít jedinečný pocit. Pro ty, kteří ho nikdy nedrželi v ruce, vyzní jeho mechanika i funkce jak nesmírně prostě, tak překvapivě komplexně. Přestože se při ježdění drží mecate v obou rukách, je třeba zdůraznit, že pomůcka ruky je vždy udílena jen jednou, nebo druhou otěží. Nikdy ne oběma zároveň! Dokonce i u rovného zastavení nebo u jakéhokoli jiného cviku, který je ve své podstatě rovný a vyvážený, používá jezdec výhradně jedné otěže k tomu, aby koně ovládal. Tato jedinečná vlastnost – technika, jež se používá i na lomeném udidle hrstkou jezdců znalých věci, není jen jednou z možností při práci s hackamore, je to možnost jediná a bezvýhradná. Jezdec, který nesprávně používá obou otěží, v koni brzy vytvoří blok a kýžený cíl jeho tréninku zmizí v nenávratnu. Použití jedné otěže nám doplní celou skládanku. Například použití tlaku na jednu otěž, když žádáme o manévr na rovné čáře, vyžaduje od jezdce vyvážení pomůcek všemi možnými způsoby tak, aby pomohl koni zůstat rovný. Pochopení toho, že jezdec není jen neforemné závaží s mrtvou váhou, jež koně ovládá taháním za hubu, nebylo nikdy tak nutné, jako když přijde na řeč na správné použití hackamore.

Vůdce 
Dalším důležitým rysem hackamore je prosazování vyrovnaného temperamentu a dobrých rozhodovacích schopností – jak jinak než u jezdce samotného.
Úspěch, kterého jezdec s použitím hackamore dosáhne, je přímo úměrný sérii správných rozhodnutí, která v tréninku udělá. Znalost toho, co je potřeba k vykonání práce, a schopnost vybrat správné pomůcky i koně určuje rozdíl mezi vítězstvím a prohrou. Jsou určité úkoly nevhodné pro koně seznamujícího se s hackamore. Oddělování nezbedného telete za časného jiskřivého rozbřesku může být jedním z nich. Mladý kůň se snadno ztratí a nevšimne si jemných pomůcek, které mu vysílá hackamore. Chápání tlaků, které ovlivňují rychlost reakcí, a instinktivního jednání koní pomůže zdatnému jezdci najít správné řešení.
Daleko vhodnější jsou pomalé klidné práce, které koni dávají dostatek času, aby zvážil situaci a vybral řešení. Koni bude chvíli trvat, než dobře pochopí pomůcky a pak si vybuduje důvěru ve správnost své reakce. Sebedůvěra vzniká důsledností. Bohužel kůň, jenž se důsledně naučil „jít skrz“ hackamore, zároveň získal podobnou důvěru ve svou schopnost vyhnout se tlaku. Zodpovědné vybírání úkolů je jeden ze způsobů, jak si jezdec může zajistit úspěch ve výcviku. Při správném použití hackamore může buckaroo zažít svůj první záblesk pravého pocitu „jednoty s koněm“. Nic se nevyrovná jemnému napojení, které vzniká v okamžiku, kdy kůň začne cítit jezdce a reagovat s jistotou. Vzniká tak nekonečně odvážný kůň. 

Mozek – nejsilnější sval
Na závěr je na jezdci udělat nejdůležitější rozhodnutí a to, jak se bude v této hře ovládat. Hackamore daleko více než jakákoli jiná pomůcka vyžaduje, aby byl jeho uživatel schopen kontrolovat své emoce a způsob chování při práci s koněm. Není zde žádné místo pro vztek nebo přehnané reakce.
Pokud se buckaroo nedokáže ovládat, hackamore ho zničí. Jeden záchvat vzteku, jeden prchlivý den navždy poskvrní hackamore koně. Říká se, že svaly nedělají chlapa a stejně tak nevytvoří ani koně na hackamore.
Z tohoto důvodu nabízí hackamore budoucímu horsemanovi zajímavou konfrontaci. Práce s hackamore je výtečný způsob, jak změnit úroveň vlastností jezdce, které budou později potřeba při práci na bridle horse.
Je ironické, že je to prosté hackamore, jež donutí jezdce zahodit ego u vrat stodoly. To se mu ale nepodaří, dokud nevypne všechny hlasy ve své hlavě a namísto toho se nezaposlouchá do tisíce drobných zpráv, které k němu vysílá jeho kůň.

Takže bez cinkání řetízků otěží, bez odlesku slunečního třpytu na stříbrném uzdění jezdec na hackamore se tiše postaví do řady za „bridle horsemany“ stojící před ním. Všichni napjatě čekají na změnu, jež posune koně dál ve výcviku. Ovšem ta pravá změna bude vyryta hluboko do srdce muže, který sedí na jeho zádech.

článek vyšel v roce 2011 v časopise HORSEMAN č.1
autorka textu: Gwyn Turnbull Weaver