Když vyhlásili zákaz vycházení, tak jsme se trochu lekli. To jo. Jenže pak nám došlo, že my vlastně normálně nikam moc nevycházíme. Tak kam bychom lezli. Pak přišla myšlenka na potraviny. Co budeme jíst, když nikam nesmíme? Jenže jsme venkovani a stejně jíme většinu toho co máme normálně doma. Vajíčka na snídani jsou v kurníku. Žitný chleba pečeme z mouky z mlýna v Soběslavi a máme jí půl pytle. Brambory jsou ve sklepě, česnek visí na půdě. Dva mrazáky jsou plné našich kuřat a jehněčího a vepřové kupujeme celoročně v sousední vesnici. (Trochu jsem zaváhal jen, neboť moje tajná závislost na hruškové studentské čokoládě asi vezme brzkého konce, ale stejně byl nejvyšší čas s tím seknout.) Druhý den po vyhlášení karantény nás již babička hnala z kuchyně, kde jsme se ji všichni jen motali, a tak jsme ze zoufalství, že po druhé svačince ještě není oběd hotový začali uklízet, malovat, přestavovat, spravovat, předělávat, sázet a vůbec se dokonale pinožit. Najednou byl čas na věci, které se dlouhé měsíce  odkládali. 

Svět se zastavil, zmizeli čáry z oblohy. Všichni kamarádi volali a psali, že je jim doma dobře, jen někteří maličko brblali, že netušili kolik mají dětí. Trochu se to tedy stydíme říct, ale letošní jaro se vydařilo.