The Lumineers (Wesley Shultz, Jeremiah Fraites, Neyla Pekarek) vydali své první album v roce 2012. Bylo jako živé vystoupení v místním baru půl hodiny před zavíračkou. Něco jako výměna příběhů s neznámými cizinci, šplíchání piva, vychloubání, žertování, tleskání a hlučný křik. Občas nuda, ale většinou fajn nenáročná zábava. Jedna výjimka vystupovala z alba a to byla píseň Ho Hey, která se stala celosvětovým hitem. Nebyla to sice úplně typická píseň pro skupinu, ale měli hit. Hit, ať už je jakýkoli, ocení každá skupina, která byla aktivní deset let bez viditelného úspěchu. Takže co dál. Jako vždy u podobných úspěchů není až tak důležité to první album, ale to druhé. Podaří se navázat? Nevyšumí úspěch s druhým albem? Nezmizí vše v propadlišti dějin?
The Lumineers jsou v posledních letech stále na cestách. Pokoušeli se psát a sbírat materiál na nové album na cestách. Jenže žít 300 dní v roce v karavanu a skládat a nahrávat na silnici se ukázalo jako marná snaha. „To, co jsme nakonec udělali, bylo to, že jsme si zaznamenávali hlasové poznámky do iPhonů,“ vysvětluje Shultz. „Mám stovky poznámek k textům a desítky kytarových linek, které měly skončit na našem druhém albu.“ Nakonec to dopadlo tak, že si kapela vzala volno. Wesley Shultz, zanícený motocyklista, se vypravil na cestu dlouhou 2500 kilometrů přes Catskill Mountains. Jeremiah Fraites strávil měsíc u řeky Hudson. Nakonec se sešli na šest týdnů ve zkušebně v New Yorku, kde denně přes 12 hodin zkoušeli a nahrávali nové věci. A povedlo se. Myslím, že s albem Cleopatra nejen, že si The Lumineers zachovali úroveň, ale dokonce zrají jako víno. Shultzova kytara je trochu víc elektrická, skladby již nejsou tak veselé, ale asi největší změna potkala rytmiku. Už se netleská, neplácá, necinká. Na mnoha skladbách dokonce bicí neuslyšíte, ovšem nedá se říci, že by to ticho nebylo o to více dramatické. Hlavně v prvních minutách alba uslyšíte hodně rytmiky, ale jak se album blíží do druhé půlky, cítíte jasné zpomalení. Možná to tak koncepčně mělo být. Nevím. Nic to však nemění na skutečnosti, že přední polovina alba je daleko zábavnější. Pro mne je největší hudební pecka píseň Angela, myslím, že má na to následovat hit kapely Ho Hey z minulých let. V těsném závěsu si určitě pusťte píseň Ophelia, Cleopatra a Sleep on the Floor.

Album Cleopatra občas teče jako klidná řeka, občas je trochu drsné, ale je zde hodně krásných míst, která stojí za poslech. The Lumineers jsou talentovaní skladatelé, kteří vědí, co chtějí říci, a stále přicházejí na to jak.

Malá poznámka na závěr. V listopadu měli The Lumineers koncert v pražské Lucerně. Myslím, že jsem viděl jeden z nejlepších koncertů svého života. Parádní zvuk, atmosféra, koncert, který neměl chybu. (Snad jen cellistka Neyla Pekarek by se mohla občas usmát.) Opravdu bomba. To, že byly lístky vyprodané během pár dní několik měsíců dopředu, mi dává trochu naděje, že snad lidé ještě poslouchají hudbu a ne to přežvýkané zvitamínované nic, co nám pouští v současné době v médiích.

The Rolling Stones
Rocková jednička, kapela The Rolling Stones, dnes (2. prosince 2016) vydává první studiové album po deseti letech. Čekal jsem ledacos, ale toto bylo opravdu překvápko. Album nazvané Blue & Lonesome se vrací ke svým kořenům a lásce k blues.
První recenze se již předhánějí v superlativech: nefalšovaná exploze nešizeného rockového blues, Keith Richards předvádí sóla s prapodivnými akordy, rytmus Charlieho Wattse v pozadí, zvuk harmoniky připomíná nářek posledního přeživšího apokalyptických povodní na řece Mississippi a ani Ron Wood nezklamal tvrdými riffy…
Album se natáčelo v British Grove Studios v západním Londýně, nedaleko míst, kde kapela na začátku šedesátých let začínala. Nahrávalo se loni v prosinci pouhé tři (!) dny. Skupiny na této úrovni jsou zvyklé natáčet několik měsíců. Snad jen Neil Young si občas střihne album za čtyři dny. Ale tři?
Celé album je sestavené ze skladeb z chicagské bluesové scény 50. let. Americký deník The New York Post dnes také v jedné z prvních recenzí napsal, že se album dobře poslouchá také proto, že skladby bluesových velikánů jsou jedna z mála věcí, která dokáže srovnat kolosální ega čtyř hudebníků. A opravdu, mám za sebou asi tři poslechy a nemůžu se té hudby nabažit. Je vidět, že všichni hrají s chutí a navíc celá nahrávka má perfektní zvuk, což se o některých starších albech Stounů říci nedá.
Začínají výborným blues, které napsal Little Walter. (Pamatujete se na film Cadillac Records? Harmonika?) Mick Jagger hraje na harmoniku skoro jako sám Walter, abych pravdu řekl, málokdy jsem něco podobného slyšel. Ten zvuk přesně zapadá mezi drsné kytarové riffy v Just Like I Treat You nebo oduševnělé tóny v Blue and Lonesome. Jagger je zpět. Silný a přímý s připomínkou toho, jak chytrým interpretem bluesových písní může být.
Pokud má být album Blue & Lonesome návratem ke kořenům, tak se jim to povedlo dokonale. A nejen zvukově. Jedna z písní Ride ‘Em On Down byla hrána na prvním vystoupení Stounů 12. července 1962 v klubu Marquee. Navíc skladby I Gotta Go a Howlin’ Wolf Just Like I Treat You zazněla na jejich debutovém albu. Keith Richards na nahrávání ve své knize vzpomínal jako na místnost s dvourychlostním magnetofonem Revox, kde byly stěny polepeny krabičkami od vajec. Další hráč ve studiu Eric Clapton hostuje u dvou skladeb. Hezké je, že na cestě k bluesovým kořenům nijak nevyčnívá, nevytahuje se. Poslušně slouží písničkám a Richardsovu hodně kostrbatému držení rytmu.
Kromě příspěvků Claptona existuje jen velmi málo kytarových sól na albu. Vrcholem bude asi Little Rain Jimmiho Reeda. Kytary prosakující přes reverb do bažinatých nářků Jaggerovy harmoniky. Joj. Síla.
Je to v každém případě opravdu zajímavé album. Pokud jste znalci blues, tak určitě povinné. Pro vás ostatní – pro jednou to zkuste. Stojí to za to. Kapela je nejspíš ve vynikající kondici. Čekal jsem autorské album, ale album vracející se ke zdrojům celé rockové hudby nám má něco připomínat. Něco důležitého. Kam se ještě povalí Kameny, kde nejmladšímu členovi bude brzo sedmdesát let? Čeho se ještě dočkáme?

článek vyšel v roce 2011 v časopise HORSEMAN č.22
autor textu: Václav Bořánek